Moje pocity z Prezentiády 2020
Jeden z bývalých účastníků Prezentiády a současný člen organizačního týmu se nechal slyšet, že ho k přihlášení do soutěže motivovala touha si udělat prezentaci i jinam než do školy. Další z našich organizátorů vzpomíná, jak na jeho škole byla Prezentiáda již tradiční záležitostí. Účast v této soutěži bral jako povinnost, ale stejně ho to motivovalo přihlásit se do dalších ročníků.
Tréma netréma, já jdu do toho!
A proč jsem se do Prezentiády přihlásila já? Inu, ačkoliv jsem poměrně velká trémistka, ráda mluvím před lidmi. Přinést před cizí publikum nějakou svoji myšlenku, odprezentovat ji, a ještě tak třeba vyhrát celou soutěž, mi přišlo úžasné. Už jen z principu, že většina školních soutěží a olympiád neprocvičuje takzvané “soft skills.” Mezi ty se řadí nejen schopnost mluvení před lidmi, ale i organizační schopnosti a umění se správně a rychle rozhodovat.
Novinka roku – online kola!
Důležité je zmínit i to, že je třeba nepodcenit přípravu samotné prezentace – jenom ta měla koneckonců rozhodnout o tom, kdo se probojuje do krajského kola. Něco s čím náš tým – Stresaři – rozhodně nepočítal, byl COVID-19 To nás ovšem nezastavilo a dostali jsme šanci odprezentovat naše dílo v online kole. Na jednu stranu úleva, na té druhé však visela otázka – jak vlastně to online prezentování bude vypadat?
Teď žijeme v době, kdy jsme si již přivykli na videohodiny, webináře, online workshopy a přednášky, možná proto vám to přijde jako všední věc. Tehdy na jaře to byla věc zcela abstraktní.
Pohodlí pokoje, ale nervozita jako před tabulí
Pronásledovala mě nervozita. Co když vypadne internet? Co když dostanu záludnou otázku? Co když nedovedu odpovědět? Co když to celé pokazím? Nekladla jsem si jen tato čtyři „co když,” ve skutečnosti jich bylo asi tak stokrát víc. Je to docela paradox, když vezmu v potaz, že naše prezentace se věnovala stresu. Odtud pocházel i název našeho týmu. Nešlo však o obvyklý stres, nýbrž trému, která vždy jen dokazuje, že vystupujícímu záleží na jeho představení. Troufám si tvrdit, že tohle nebyla výjimka.
Online kolo bych přirovnala k očkování. Na začátku to štípne, vaše nervozita je na vrcholu, posléze však zjišťujete, že už to vlastně tolik nebolí. Rozhodně ne do takové míry, aby za to nestálo za tu nadcházející radost, když zjistíte, že jste postoupili.
Léto s Prezentiádou? To chceš!
Pokud se zeptáte loňských finalistů, jaký je jejich nejlepší zážitek z průběhu celé soutěže, málokdo si vzpomene na moment zjištění o jeho postupu do finále. Většina z nich, včetně mě, vzpomíná na loňskou novinku celé soutěže. Chvíle napětí, seznamte se s Víkendem s Prezentiádou! Pokud jste se chtěli poznat s dalšími soutěžícími, organizátory a zkusit si tvoření prezentace s předtím neznámými vrstevníky, šlo o ideální volbu. Stejně jako pokud jste chtěli vystoupit ze své komfortní zóny. I když… Není o tom tak trochu celá Prezentiáda?
Je to tady, jdeme do finále...
A teď zpátky k trochu soutěžnějšímu prostředí. Nebo snad více než jen trochu, poněvadž se jedná o finále. Nutno dodat, že jinak bylo příjemné vidět alespoň těch pár lidí, které jste již poznali na Víkendu s Prezentiádou. A co se stresu týče – jeho míra je nesrovnatelná s tou, kterou zažíváte na online kole v pohodlí domova. Přestože nyní na situace, kdy jste si ve vlaku do Brna opakovali znění prezentace, tvořili logo firmy na prezervativy či točili vlastní spot, vzpomínám s lehkým úsměvem na tváři, tehdá mi to vůbec úsměvné nepřišlo.
Nevyhráli jsme. Těžko říct, zda jsme zvolili nevhodné téma, neměli dostatečné prezentační schopnosti, nebo se za tím skrýval jiný důvod, ale do druhého finálového kola jsme nepostoupili. Trochu líto nám to přece jen bylo, ale ve výsledku nám to vlastně nevadilo. Proč? Užili jsme si to. Načerpali nové zkušenosti. Nejdůležitější bylo, že jsme odjížděli s přesvědčením, že jsme naše téma pojali originálně. Být spokojen s vlastním výkonem bez ohledu na výhru, to je, oč tu běží.