Marie Doležalová: Nejdůležitější je první věta

11.02.2018 | Anna Švaňhalová | Interview

Další osobností, která se s námi podělila o své cenné rady a zkušenosti, je herečka, bloggerka a vítězka soutěže Stardance Marie Doležalová. Prozradila nám, jak se vypořádává s trémou, kdy zažila největší stres nebo jaké roli se zásadně vyhýbá.

Kdy jsi poprvé vystupovala před publikem?

Měla jsem úžasného učitele na češtinu, který nás už od primy na gymnáziu nutil vystupovat před třídou s mluvními cvičeními. Učili jsme se podle kartiček vyprávět spolužákům příběh, prezentovat svůj názor a tak. Měla jsem to vždycky moc ráda.

Potýkáš se po tolika letech praxe stále ještě s trémou?

Trémou trpím pořád. Myslím si, že je to součást přípravy na výkon. Organismus cítí trému, protože se všechny fyzické a psychické síly koncentrují na to, co přijde. Tak si to aspoň vysvětluju já, abych ji nepovažovala za nic špatného.

Máš nějaké tipy na překonání strachu?

Myslím si, že když je někdo trémista, tak trému prostě neodstraní. Dají se ale dělat věci, které ji trochu zmenší. Například připravit se, co nejvíc to jde. Vyzkoušet si projev několikrát sám doma nebo před rodinou. Najít si všechny dostupné informace. Nevykašlat se na to. Když člověk udělá maximum, může si pak v nejhorším bodě trémy sám říct: Udělal jsem pro to všechno, co jenom šlo, a teď už to prostě nechám nějak plynout.

Kdy jsi se poprvé zúčastnila nějakého konkurzu?

Poprvé mě na konkurz pozvali hned po přijímačkách na konzervatoř. Jela jsem z Trutnova do Prahy na konkurz k panu režiséru Krejčíkovi a nevěděla, co mě čeká. Bylo to divoké, pan režisér mi vytkl chybu a já se rozbrečela. Nakonec jsem ale díky němu zkusila podruhé přijímačky, a tím pádem dělám herectví. 

Podle toho, co říkáš, jsou konkurzy náročné.

Ano, konkurzy jsou hodně náročné. Člověku nepomáhá ten pocit, že ho někdo zkouší a že vyhrát může jen jeden. Špatné je, když je herec na konkurzu tak moc nervózní, že vůbec neukáže, jaký je. Proto je potřeba trénovat psychiku, aby člověk i v náročných momentech uměl být sám sebou a nenechal se ostatními strhnout k něčemu, k čemu nechce. Známe to všichni, když je člověk nervózní, tak prostě není sám sebou.

Pokud v televizi běží pořad, ve kterém vystupuješ, díváš se a snažíš se hledat případné chyby?

Ano, dívám se na sebe. Nebo aspoň na část svého výkonu. Myslím tím natočené věci. Beru to totiž tak, že sama na sobě nejlíp poznám, kdy jsem falešná. Vím, že věci, kterými přesvědčím i sama sebe, jsou dobře zahrané. Dívám se na sebe, ne protože bych si to užívala, ale protože potřebuju vědět, jak nakonec působí něco, u čeho jsem se při práci neviděla. Když mi ale někdo pustí záznam mě v divadle, tak to nedávám. Na to mě nikdo nedonutí koukat, to mi přijde děsný.

Máš nějaké rituály, které opakuješ před každým svým vystoupením?

Konkrétně ne, ale dělám vždycky to, co cítím, že je potřeba. Buď jsem sama nebo si pustím hudbu. Prostě snažím se dostat do té správné nálady. Ale nervózní jsem jen u nových věcí. Když je premiéra, když jdu do talkshow nebo někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. V divadle, u her, které hraju už několik let, to vůbec neřeším. Přijdu do divadla, hodím na sebe kostým, nic neřeším a jdu hrát. Nervozita přichází jen když se na hru, kterou už hraju dlouho, přijde třeba podívat nějaký režisér. To jsem potom v křeči a dělám všechno špatně. (smích)

Podle čeho si vybíráš role?

Teď si vybírám vždycky podle scénáře. Celý text si přečtu a v tu chvíli vím, jestli je to pro mě, jestli mě to láká, jestli bych v tom ukázala sebe. Nijak to nepromýšlím, prostě to přečtu a v tu chvíli jasně cítím ano, nebo ne. Dřív jsem si ale nevybírala. Byla jsem ráda za všechno, co mi přišlo. Ze začátku kariéry mi to přišlo jako způsob, jak se toho co nejvíc naučit.

Je nějaká role, které se vyhýbáš?

Pokud by se dalo říct, že se něčemu vyhýbám, tak rolím, které jsou úplně stejné, jako Saša z Comebacku. Vím, že bych je hrála jako Saša a to je nuda.

Jelikož často hraješ i v divadle, máš nějaký osvědčený způsob, jak zaujmout diváky?

Čím víc chce člověk dostat obdiv a potlesk, tím hůř to jde. Myslím si, že člověk by se měl snažit dát něco divákům sám, ne chtít od nich něco dostat. Řekla bych, že vždycky funguje být sám sebou a snažit se dát do všeho své vlastní upřímné emoce, na to vždycky lidé budou reagovat líp, než na nějakou pózu.

Co byl nejlepší a co nejhorší moment tvojí kariéry?

Já moc takhle nepřemýšlím. Mám spoustu dobrých momentů a pár špatných. Ale hlavně si nemyslím, že to nejdůležitější jsou nějaké momenty, nějaká konkrétní role, pozvání, nebo nějaká cena. Zní to možná až moc buddhisticky, ale pro mě byl vždycky nejdůležitější vnitřní vývoj. Změny, které jsem udělala sama na sobě, se vždycky pak projevily navenek, třeba v rolích. Nejvíc si vážím lidí, co mě posunuli dál, režisérů a režisérek, co mě uměli správně vést. Díky nim jsem udělala tolik práce.

Setkala jsi se někdy s „hatery“?

Mám obrovské štěstí, že se mi dlouho hateři vyhýbali. Třeba na mém blogu byla vždycky milá atmosféra. Ale taky už jsem se s nimi potkala. Co s hejty? Někdo radí číst je nahlas se svými kamarády, člověk je díky tomu přestane brát vážně. Ale víš co? Zrovna dnes mi přišla zpráva od jedné paní. Psala mi, že jsem slepice a komediantka, která nikdy nic společnosti nedá, a že bych se měla stydět. Byla i dost sprostá, to nechci citovat. Řekla jsem si, jak asi musí mít ošklivý život, když má potřebu psát někomu takové věci. Věřím, že když se člověk snaží žít správně, nepomlouvá a nikomu neubližuje, tak mu zlé komentáře neublíží a odrazí se od něj zpátky k pisateli. Ale přiznávám, že někdy mě nějaký hejt prostě jen naštve a nevím, co s tím.

Před dvěma lety jsi vyhrála soutěž Stardance. Jak jsi se se stresem vypořádávala tam?

Myslím, že jsem nikdy nezažila větší stres. Tanec, který nebyl můj obor. Porota, diváci, možnost, že vypadneme, diváci v sále, očekávání. Tehdy mi pomohlo, že jsem zvyklá v těch nejkrizovějších chvílích podržet sama sebe. Byla jsem třeba hodně vystresovaná, že Markovi zkazím jeho choreografii a že kvůli tomu vypadneme. Pak jsem si ale vždycky řekla: Stop. Teď už nemysli na nikoho jiného, než na sebe. Musíš být v sobě, vnímat sama sebe. Užít si to, zatančit to pro diváky, dát do toho emoce. Marek se při každém kole divil, že jsem se mezi pátou hodinou, kdy jsem byla úplná vynervovaná troska a osmou, kdy začínal přenos, dokázala sebrat a nakonec to vždycky nějak dát. Tehdy jsem věděla, že mi nikdo nepomůže, když si nepomůžu sama.

Máš nějaké tipy, jak co nejlépe vystupovat před publikem?

Pokud si člověk může vybrat téma, vždycky si usnadní cestu, když si vybere něco, co ho  doopravdy zajímá a mluví o tom, co ho baví. Další radou je nehrát si na sebejistého krále, když se cítím nervózní. Pokud si to můžete dovolit, pomůže, když člověk s lehkostí a vtipem, třeba hned na úvodu přizná, že je nervózní, nebo že nikdy před tak velkým publikem nemluvil. Pak už mám jen dvě rady. Zaprvé: Nejdůležitější je první věta. Když ji řeknete roztřeseným hlasem a nejistě, už se z toho těžko dostanete. Do první věty dejte všechno a půjde to líp. Druhá rada: I když se vám náhodou nepodaří projev dobře začít, nevzdávejte to. Člověk se do toho může dostat i v půlce. Nehodnoťte se. Neříkejte si: Tos řek tak blbě a zakoktal ses jak blbec. Nepřemýšlejte o tom, jak působíte. Prostě mluvte, dejte do toho zápal a energii a teprve zpětně zjišťujte, jaké to bylo.

Co bys doporučila všem studentům, kteří se letos zúčastní soutěže Prezentiáda?

Nepodceňujte se jen proto, že nejste tak extrovertní a výrazní, jako vaši soupeři. Nenechte se zastrašit tím, že je někdo hlučnější, výraznější a sebevědomější. Diváci třeba daleko více ocení hloubku vašeho sdělení. Lidé, kteří o sobě pochybují, jsou často velmi inteligentní. Věřte, že vyhrát může i ten, kdo si připadá nejhorší. Když už stojíte na pódiu, užijte si, že je ten prostor jen váš.

 

Marie Doležalová se narodila 24. ledna 1987 v Karviné. Od malička se zajímala o herectví, po základní škole studovala hudebně dramatické oddělení na Pražské konzervatoři. Proslavila se především rolí Saši v úspěšném sitcomu Comeback. Od roku 2014 píše blog Kafe a cigárko, za který získala prestižní ocenění Magnesia Litera. V roce 2015 vyhrála sedmou řadu taneční soutěže Stardance.